Lípy, které jsme sázeli pro úlů bratrských včely,
chrámy, které jsme stavěli v ohni a mlčení, pro slávu tvou,
ruce, jež zimnicí žití se v práci a rozkoši chvěly,
na cestě tisíců dávno už v zářícím prachu smíšeny jsou:
souhvězdí, kterým jsme dali nejsladší jména své touhy,
před zraky živých se míhají změněným rythmem a hrou.
V tajemství tvoje nebesa nová jsou zotevírána,
slunce dne tvého na jinou stranu promítá stín:
jak potápěči z tvých moří s poklady věků nová vystoupla rána,
na nových loukách thymián voní, pelyněk, rákos a kmín,
a v paprsků číše nalévá mystický podzim smutek a snění,
nejopojnější z opojných vín.
Ale my čekáme oddaně jako jsme čekali jednou:
tisíce zemí vidíme stoupat z koupele ohnivých par,
slunce jak milenci žárliví v touze své před nimi rdí se a blednou,
z vášnivých, bolestných srdcí jim bouří světelné krve omamný var —
zemdlení věky čekáme stále na tvůj tajemný příchod,
na bílé blesky, květ oblaku tvého, lilije věčných tvých jar.
Kolem nás mihla se znamení: vítězná vojska našeho rodu,
v západů purpurných stanech, jež povstala od ohňů svých,
nebesa v zlatě a krvi jak odlesk od věků zrajících plodů,
jež voněly z dálky v horečné samoty vyvolených!
A na cestách jitřních, jak skvosty ztracené při královen jízdě,
posledních nocí magická rosa slzami vyšlehla z lích…
Uhasla země, vysvobozená… V hrůze své nesmrtelnosti,
z mystických břehů svých zříme, jak dále se valí slávy tvé proud:
v černé oblouky mostů rozpjatých nekonečností
vždy nádhernější světy, se signály barevných ohňů vidíme plout:
ale jak zrna písku v hodinách přesýpacích jsou hvězdy,
a znova a znova je obrací vůle tvé mlčení, tíže a soud.
Zdrceni nesmírností tvé slávy, čekáme stále, teskní a tiší,
na sladké usmání smíření tvého, skončení dní,
zchladnutí snění rozžhaveného, na času zjasnění vyšší,
zlomení mystické vazby, odpuštění,
a naše slzy, dešť věčný, do srdcí živoucích kanou,
v krůpějích ohně a touhy tam pálí, vzlykotem lásky tam zní.