Zašel jasný den, a noc se paní stala
rozprostřevši vůkol temné šero své,
ježto svitem luna stříbroskvělým jala
opustivší doupě chladnomrakové.
Vůkol klidno, přírodu již spánek třímá,
jen zde onde vánek listím šelestí,
libým věje dechem, větvičky objímá –
však mu nelze v průvod si jich unesti.
Ký to tvor tam nocí šedopustou jechá –
spěšně s pahorku se blíže krokem mdlým? –
Zajisté dorazit do vesničky spěchá, –
ještě dnes by klesnul v náruč milým svým!
Přicházeje blíže, volněji vždy kráčí
vida již, jak v luny záři skví se báň;
jasně vzhlédne, na vše strany zrak zatáčí,
otcovskou vřelými slovy vítá pláň.
„Vítej mi, ó vísko bohumilá,
zdroji rajských slastí mojich dětinných;
ty’s mi jednou stálým nebem byla,
dokud dlel jsem v sladkém kruhu milených.
Vševládný ty čase, mnoho’s, mnoho změnil!
nehledíš na tužby, na sladký ni cit!
Věru nevíš, mé jak srdce ty’s poplenil,
vyrvav z něho, pro co jemu bylo bít!“
Zalkav takto, tiše dále se ubírá,
zadumán jsa v citů jemných minulost;
jedna zpomínka se za druhou mu vtírá,
připomínajíc ho dřevní na blahost.
Tu se poutník, koje myšlenkami duši,
rázem vidí blíž tichého hřbitova;
tu mu tajný ký’s dech mutně šeptá v uši:
Dokonána zemská pouť zde otcova.
Bolně dojatému nelze obejíti
místo, poklady jež kryje milené;
musítě on rovy rodičův svých zříti,
kde sen dlouhý jímá tělo umdlené.
Stane nade hrobem svojich roditelů,
zraky zakalené v zemi upíná;
srdce, hnuto čistou láskou pěstitelů,
necítěné city jeviť počíná.
Srdce vře a srdce kypí trudu temnem,
slzí proud se řine na jich chladný hrob. –
Tak si ulevuje slzou v pláči jemném
strasti prýštící se z minulých mu dob!
Skryl se měsíc stříbrn za mrak pustotmavý,
jen zde onde oku zříti hvězdy lesk;
jinoch bledý s srdcem smutným hlas svůj lkavý
zvedá, by se proudil z hrudi mocný stesk.
„Ó můj otče, máti drahá, proč tak časně
vám jest dokonati bylo žití pouť?!
Jak by oko, byste žili, zřelo jasně!
Jak by tlouklo srdce, mohouc k milým lnout!
Než tu stojím lkaje, marně srdce volá
vás, jichž hrudový zde nohou tížím kryt;
zdaž má bytost krutým tesknostem odolá,
trýzním, jež mu trpčím činí světa byt?!
Proč já nezřel matky zraku milostného?
proč nedáno lásky její cítit slasť?!
ach proč neznám daru toho blahostného?
Bože, velký Bože, velkátě to strasť!“
Však rci, nač má býti darmo proto lkáno?
Věčný Bůh jest světa vládce; dal i vzal.
Krásnější jest místo tam jim uchystáno,
tamo, kde nesídlí žádný zhoubný žal!
Bůh, hle, otec tvůj, On s láskou na tě zírá,
Jemu srdce sděl, Onť jistě sluchu dá;
vzhůru zraky, tamto brána se otvírá,
tamo blaha zřídlo, míru on podá!
Příroda, aj, máti nová prstem kyne,
vlasť předrahá budiž nyní heslem tvým;
blah, kdo kochá ji a vřele v náruč vine;
tenť nežije mrzce žitím jalovým!
Záře vůkol, luna usmívavě svítí,
jak by sama mládce chlácholila bol;
a on zjasniv čelo, přestav zbožně nýti,
dál se béře, těchou svěží, v milý dol!