Srdce mé, ty’s citův schránka,
ohlas dojmův cítěných!
Duch můj létá, citem nešen,
bloudí v krajích nadhvězdných.
Jak to srdce divně cítí,
brzo plesá, brzo lká,
tu zas, jak by pookřálo
v písni rozplynouť se zdá.
Srdce, rci, čím jest to asi,
rychleji že proudí krev,
duch že spěje k ideálům,
zřím-li nebes krásy zjev?
Hmota mizí, duch že spěje
v kraj, kde žádný není klam:
kdeže věčné lásky sídlo,
pravda plaší světa mam.
„Toť ta jiskra s nebes výšin,
božského jsouc původu.“ –
Proto srdce k výši spěje,
tam svou hledá svobodu.