Den soudný! Zem se rozevřena šklebí,
trub hromy letí světem, bijou k nebi,
jež v jasu se jak zlatá brána klene;
a bílé lidstvo spěchá v houfném chvatu,
jak bouř, když bílé páry krajem žene,
k soudnímu místu, skalám Josafatu.
Bůh zasedl, mráz šírým lidstvem běží.
„Kde mešká Adam, což snad ještě leží!?“
Však Adama již anděl Uriel
skrz němé řady k stupňům trůnu vede,
a otec Adam — jak by před trestem se chvěl —
má oči splašené a tváře bledé.
„On nespal již, však lestné oči svíral
a ruce mé se ze vší síly vzpíral!“
V tom Adam padl k zemi, na kolena,
práh trůnu čelem bije, žalně sténá:
„Ach, pane, pane, milostivě hleď,
a vzpomeň, co se stalo v onom čase —
já sice nevím, proč mě budíš teď,
však bojím se, že oženíš mne zase!“