Tak divně truchlé bylo moje snění.
Na moje oči padlo světlo denní,
žlutavé teskné světlo z konce září,
však slunce neplálo.
A mému zraku
se náhle zjevil veliký lán máku,
smutečních máků, bledě fialových,
stojících bez hnutí.
V šíř, dáli kolem
kraj plochý byl a makovým kryt polem,
květ na květu, a jen květ vedle květu,
hladina samý květ.
A nikde ruchu.
Nic nehnulo se. Ve stojícím vzduchu
ležela mdlá a těžká jakás vůně,
jíž v životě jsem nikdy neucítil
a jíž už nezapomním.
A tu mě chytil
úžasný pocit: přestává krev bíti,
a všemi póry prchá moje žití,
tma v hlavě, v očích — jen to pole vidím,
tu bledých máků pláni bezútěšnou
a padám, padám v ni —
v tom jízdou spěšnou
v chabnoucí duši prohřměl život celý,
ten život můj, jak proud kýs’ rozkypělý,
ty činy, slova, pocity a fase,
co žil jsem, trpěl, snil a doufal kdysi —
ten detail každičký.
A nad ním křísí
se lítosť nesmírná: ne toho líto,
kde klid byl, štěstí, — ale chvíle tyto,
kdy trpěl jsem, ty žel mi odpustiti…
Ten stesk mi ještě v posled hrdlo stáhnul.
A to byl konec. —
Kdosi po mně sáhnul
mrazivou rukou. Pad’ jsem v květy v pole.
A ještě zřel jsem kolem sebe dole
sta a sta mrtvol. Na hlavě tu hlava.
Ty jedny kosti, jiné ještě s těly.
Mé zraky vyhasly… už neviděly,
zda známí tu…