Mé umění je Tebou prozářeno
jak zlatým sluncem jitro v mladé kráse
a rhytmech světla, zázračná Ty ženo,
Tvým velkým jménem šťastno zachvívá se.
Kam říše snů mých sáhá věčně mladá,
mých písní jásot nazývá Tě paní,
tam ve své slávě slunce nezapadá
a božská krása vůli Tvé se klaní.
V tu zlatou knihu nadšení a štěstí
snů vlastních touhu, již jsem s Tebou prožil,
jsem vítězně směl se Tvým jménem svésti,
bych Tebou velký k nohám Ti ji složil.
Dál z vůle vlastní zůstaneme ryzí
a vůle naše všechna pouta láme,
v mrak pod nohami banálnost nám zmizí,
již neznáme a kterou pohrdáme.
My obsáhnouti chtěli život celý
a životem svým jsme své smrti větší,
my matku krásu pochopiti směli
a všednost v poutech u nohou nám klečí.
Tak nedotknuté nízkostí a hložím
a velké láskou, která žhavě sálá,
mou poesií s uměním Tvým božím
nás v jednu bytosť krása požehnala.
Z tmy hrobů našich ona stíny plaší,
kam lehnem jednou v narcisy a růže,
a v zlaté knize mladé lásky naší
víc něhy zbude, než svět chápat může.