Ó moře, moře — já je slyším,
když bouří žití chvat,
když k srdci bije stonem bližším
a klidu nechce přát,
jak tenkráte, když na pokraji
jsem příkrých stála skal,
a neznala, co boj ten tají,
jenž květy s břehů rval;
jak tenkrát, když se otevříti
měl hrob mi juž v ten proud — — —
A zdá se mi — v tom vlnobití
že musím utonout.
Ó, moře, moře, já je slyším,
když písní život jest,
v níž s tebou těžké bouře tiším
pod sladkou září hvězd,
jak tenkráte, když z dálky šumné
mi neznámý zněl hlas,
jenž srdcem tvým dnes bije u mne
a vede v žití nás.
A myslím si: v ten přístav snivý
ať ruku v ruce jdem, — —
a urve-li nás příboj divý,
ať spolu utonem!